Zét dén štärn, dén vír oic břiňen,
zét dén glans dér hailgen naxt!
Hôrt dí bótšaft, dí vír ziňen,
vail zí fřai unt fřôlic maxt.
Als am hóen himelsbógen
dízè fřämde štärn äršín,
kámen vír fon färn getsógen,
zúxten unt ärforšten ín.

Unzè härts vár folè zénen.
Fřointlic lokte uns das lict.
Štürme, řoibè unt hûânen,
durst unt huňè šřäkten nict.
Unt dí zénzuxt vurde gřôsè,
dí dér klaine štärn äntfaxt,
štärkè als dí přaxt dér šlösè,
als dér řaictúm unt dí maxt.

Ainen kônicszón fèhís ér,
dér ain fřídensřaic begint.
In das lant Júdâá vís ér,
und vír zúxten náx dém kint.
Dox Héřódes, dén vír fřákten,
dér ain bôzè kônic vár,
glaupte nict, vas vír ím zákten,
zá núr aufřúr unt gefár.

Dá äršín dér štärn uns vídè.
Dáfûr vár Héřódes blint.
Ûbèm štale giň ér nídè,
unt vír kníten fór dém kint.
Vaiřaux, golt unt müře gáben
vír fûr zaine armút hér.
Dox vas vír ämpfaňen háben,
das vár unfèglaiclic mér.

Zélic zint bai Got dí armen
unt dí zic um fříden mûn.
Zélic dí, dí zic ärbarmen;
řaine härtsen šauen ín.
Dí ír aignes křoits annémen,
aux fom nâcsten ainen tail,
unt dér hofnuň zic nict šâmen,
zí ärfářen Gotes hail.

Das hat štil unt óne vorte
uns das kint im štal gelért.
Unt vír tsín fon ort tsú orte,
das man ûbèqal es hôrt.
Dís řúft unzè námenstsaicen
ûbèm noien jáře aus:
Môkt ír nict Héřódes glaicen!
Křistus zégne dízes haus.

Núr vér zégnet, virt gezégnet,
unt vér hingípt, dér ämpfäňt.
Vér dém kint im štal begégnet,
virt bešäňkt, indém ér šäňkt.
Kindè óne haim unt äsen,
auf dér fluxt unt in gefár
biten, zí nict tsú fègäsen,
vail ví zí aux Křistus vár.